Život za sklem

Co by byla radost bez smutku, láska bez bolesti a nebe bez mraků?

Žijeme ve světě plném protikladů. Vždyť i mince má dvě strany. Je snad jedna lepší, než druhá? Možná... Ale nemohou existovat odděleně.

A proto i tak zdánlivě banální věc, jakou se takový mechový svět zdá být, je plná protikladů existujících současně v jedné nádobě. Život a smrt, krása a ošklivost, nahoře a dole.

Nedívám se na své malé planetky jen jako na ozdoby vašich domovů, ale především je vnímám jako prostředníky, díky kterým si toho můžete hodně uvědomit. A nebo taky ne. Jako průvodce vaším životem, které buď přijmete a otevřou se vám netušené hloubky poznání a nebo k nim budete přistupovat "jen" jako k hezké dekoraci. Mnohdy jen do chvíle, než se uvnitř něco "pokazí" a vy je ze svého života jako "špatné" odstraníte. Nebo ne...

Možná vás právě až to přiměje k tomu, na chvilku se zastavit a zeptat se: "Proč?" Zákonitě pak přijde i odpověď a poznání. A pak většinou i řešení.

Je to cesta, proces. Je stejně individuální, jako je každý z nás jedinečný. Neexistuje jeden univerzální návod, šablona. Jen směr. Život sám je experiment, dobrodružství. Je jen na vás, jestli máte chuť a odvahu ho tak vnímat. A žít. Jít - dál, výš, jinudy a jinak, než dosud.

A to malé mechárium, které máte na poličce nebo na pracovním stole, je (jen) tichá pozvánka...

A jedna prosba nakonec: Mějte je rádi. V každém z nich je kousek mně. S každým si odnesete kousek mého strachu, že se nebude mít tak dobře, jako u mně. Ale i kousek důvěry, že vše se děje, jak má a třeba mu bude zrovna u vás dobře. I já se díky nim učím. Nelpět. Věřit. Jít dál. Znovu a znovu.

Děkuju, že jste dočetli až sem. Vážím si toho.

Lucie