Příběh

 

Začalo to mechem

Jmenuji se Lucie Mösr.

Tvořím krajiny ve skle, fotografuji, skládám přírodní materiály do objektů a pořád znovu se vracím k tomu, co mě fascinovalo dávno předtím, než z toho vznikla práce.

K mechu.

K jeho tichu.
K jeho měkkosti.
K tomu zvláštnímu pocitu, když se člověk skloní k zemi a na chvíli se před ním otevře celý svět v měřítku několika centimetrů.

Moje tvorba vznikla právě z této fascinace.

Ne z podnikatelského plánu. Ne z průzkumu trhu.

Ze zvědavosti.

  

  

 

 

  

Jednou jsem dala mech do sklenice

Bylo to v roce 2017.

Chtěla jsem zjistit, co se stane, když kousek mechu zavřu do skleněné nádoby.

A zjistila jsem, že žije.

Začala jsem pozorovat. Zkoušet. Chybovat. Začínat znovu.

Učila jsem se, kolik potřebuje světla a vody, jak se uvnitř skla mění vlhkost, které rostliny spolu dokážou žít a které ne.

Míchala jsem vlastní substráty, pěstovala mechy a rostliny a postupně se učila rozumět malému ekosystému, který se odehrával přede mnou.

Trvalo roky, než jsem přestala mít potřebu přírodu řídit a začala jí spíš vytvářet podmínky, ve kterých může být sama sebou.

Možná právě tehdy se z osazených sklenic začaly stávat krajiny.

   

  

  

  

  

  

  

  

  

Stovky malých světů

Od té doby mýma rukama prošly stovky mechárií.

Vznikaly malé lesy, kamenné krajiny, zarostlé světy, bonsajové solitéry, kapradinové houštiny i téměř prázdné kompozice, ve kterých měl jeden kámen a kus mechu víc síly než množství rostlin.

Některé jsem pojmenovávala. Některé třídila do kolekcí. Některé jsem se snažila opakovat, protože si je lidé oblíbili.

Vznikl vlastní prostor, obchod, workshopy, zakázky pro domácnosti i firmy. Kolem mé původní zvědavosti postupně vyrostla celá značka.

A já jsem se během ní učila ještě něco jiného.

Že ze všech těch možností mě pořád nejvíc přitahuje samotný okamžik tvorby.

Chvíle, kdy ještě nevím, co vznikne.

  

 

 

     

  

Krajina se nedá vynutit

Dnes už před sebe položím nádobu, mech, rostlinu nebo kámen a chvíli se dívám.

Nejprve nevím. 

Pak se ve mně něco pohne. 

Jeden kámen si najde své místo. Vedle něj mech. Rostlina změní směr celé kompozice. Něco odstraním. Něco nechám prázdné.

A najednou tam je krajina, která před několika hodinami neexistovala. 

Právě tyhle chvíle mám na své práci nejraději. Nechci vytvářet nekonečné kopie jednoho úspěšného výrobku.

Chci být zvědavá, co vznikne tentokrát. 

Proto dnes některá mechária tvořím na zakázku - člověk si vybere nádobu a svěří mi krajinu uvnitř. A jiná vznikají úplně bez zadání. 

Prostě proto, že chtěla být stvořena.

Těm říkám moje autorské krajiny.

  

  

  

   

Tvořit nemusím jen já

Brzy jsem zjistila, že stejně silný může být i opačný okamžik. 

Když ustoupím stranou a vezme mech do rukou někdo jiný.

Na workshopech předávám zkušenosti, které jsem během let získala, ale výslednou krajinu už nevytvářím já. 

Vzniká pod rukama člověka přede mnou. 

A právě to mě na nich baví dodnes.

Stejná nádoba.

Stejné materiály.

A přesto pokaždé úplně jiný svět. 

Protože každý vidíme krajinu trochu jinak.

  

  

  

  

  

Milujeme mech dnes

Po letech se vlastně vracím velmi blízko k tomu, kde jsem začala.

K tvorbě.

K mechu.

K pozorování.

K radosti z toho, že nemusím dopředu vědět, co přesně vznikne.

Milujeme mech je dnes můj autorský prostor pro živé krajiny ve skle.

Najdete tu mechária tvořená na zakázku, moje volně vznikající autorské krajiny i workshopy, na kterých můžete objevit svůj vlastní způsob tvorby.

Už nepotřebuji každou krajinu zařadit do stylu nebo kolekce.

Stačí mi, když je pravdivá sama k sobě.

  

   

   

   

   

  

Já

Jsem autorka.

Přitahuje mě to, co je živé, nedokonalé a tiché.
Stopy času. Přírodní materiály. Světlo a stín. Věci, které se nemusí předvádět, aby měly vlastní přítomnost.

Netvořím jedním způsobem.

Někdy vznikne krajina ve skle. Jindy fotografie, šperk nebo objekt. Materiál se mění, ale něco zůstává.

Způsob, jakým se dívám.

Všímám si toho, co lze snadno přehlédnout. Ticha mezi věcmi. Jemnosti. Zranitelnosti. Krásy, která není dokonalá a právě proto je živá.

Při tvorbě se snažím méně určovat a víc naslouchat. Materiálu. Okamžiku. Sobě.

A nechat vzniknout to, co právě chce vzniknout.

Milujeme mech je jednou z podob tohoto pohledu.

A mech?

Ten je se mnou od začátku.

Možná proto, že se o nic nesnaží.
Nemusí dokazovat, že je krásný.
Nemusí být ničím jiným.

Prostě je.

A právě to na něm miluju nejvíc.

Lucie